Uskutečnit náš sraz s Ireth vůbec nebyl jednoduchý. Zčista jasna to nešlo, jsme od sebe celkem daleko. Využít situace se dalo jen tehdy, když kempovala se svoji rodinou u rybníka nedaleko mého města. Využít se toho muselo přeci hned. Ačkoli jsem zrovna byla u příbuzných, moji dychtivost to nezastavilo. Stačila výměna pár esemesek a další dne sem nasedala vlak a vydala se na tůru, absolutně nevědíc kam vlastně přesně mám jít. Moje předtuchy se za chvíli zdály pravdivé a já vlastně nevěděla kde mám Irí najít. Hned jsem jí mobilem alarmovala a tak nastala další zmatená výměna otázek kde to vlastně stojím. Když sem se dozvěděla, že jsem na druhé straně rybníku, nezbýval mi nic jiného než tam doklopýtat a doufat že jsem správně.  Jelikož jsem sebou měla dědu, měla sem limit tak dvě hodiny na to, abych ze sebe všechno vysypala co jsem chtěla říct. Stála jsem před kempem a zpoza baráčku vyšla Ireth. Stalo se přesně to, co na autogramiádě. To, co jsem chtěla říct, jsem hned zapomněla.  Stále ještě vylekaně jsem jí opětovala obětí a následující hodinu a půl se konverzace točila kolem Alagaesie, naší onlinovky Drakensang a především samých blbostí, při kterých se prostě nešlo nesmát. A proto jsem měla skoro slzy na krajíčku, když sem musela už odcházet na vlak a zpátky domů. S nulovou nadějí, že ji někdy uvidím.

Za dva dny už jsem byla od příbuzných pryč a s Ireth si smutně vyměňovala zprávy, jedna bez druhé jsme to prostě nezvládly. Mé a Irethiny psí oči však na rodiče zapůsobily a já se spokojeným úsměvem opět, už s jistotou že se neztratím, přicházela ke kempu, ale tentokrát s tím, že tam zůstanu přes noc. To bylo mnohokrát lepší. Místo hodiny a půl jsme podél kemp chodily snad 3 hodiny, stále bez únavy a probírajíc vše, co jsme ze včera nestihly. Irethnin strach z adminstva, moje pozice mezi nimi jako Otravný skřítek a můj marný pokus zvítězit nad pádem do mokré vody s kouzlem Adurna :D  Avšak nejlepší hláška byla asi ta, kdy jsme poprvé ochutnávaly medovinu. Říkám vám, chutnalo to příšerně- jako hodně starý sirup proti kašli. Horší bylo, že jsme to neměli čím vypláchnout..:

,, Jak se tím mohl Eragon opít?!“

,, Mě by spíš zajímalo jak toho mohla Safira vypít šest sudů… xD “

Náš sraz nebyl nic legendárního, nic převratného jako například admin sraz. Ale viděly jsme se. Na řeč přišlo úplně všechno a byla to prostě krása.  K článku přidávám i Iretnin komentář :

,, O prázdninách jsem já, mamka a strýc jeli do Mělic. Když jsem tam byla třetí den, přijela Káťa, kterou jsem ke svému překvapení hned poznala, byla tam s dědou. Ten potom kamsi odešel a my jsme se šly projít. Povídali jsme si o Ala, taky jsem jí řekla že se bojím Adminů - což mě díky bohu přešlo. Po cestě jsem sebrala větvičku, začala s ní máchat a říkat ropucha ve snaze proměnit stromy v ropuchy. Poté jsm dostaly bojový úkol najít stánek s langošema.. A Káťa - aby něco neřekla - "lítající langoš?"  Hlášky padaly prostě i při sebemenších kravinách :D Pak jsme šly zpátky k našemu karavanu, měli jsme jít na langoše společně. S Káťou jsem se táhla vzadu. Když jsme přišly k tomu stánku a sedly si na lavičku začaly náš otravovat včely. Pořád jsme kecaly a tlemily se.. Na cestě zpátky jsme se fotily. Protože jsem Kátě chtěla dát dárek "vloupala" jsem se do našeho karavanu. :D  Potom jsem jí šla vyprovodit a Káťa odjela. Celou dobu jsem potom mamku otravovala, abych mohla jet do Přelouče. Nepovedlo se, ale Káťa přijela znovu. Byly jsme venku dlouho do noci, když už se stmívalo, seděly jsme na lavičce. Káťa se opět rozpovídala, já naprosto od tématu jsem začala nahlas uvažovat, že ten mrak naproti nám vypadá jak beran. Chvíle ticha, když Káťa zase začala mluvit, vykřikla jsem "žralok".. "Ve vodě vypadá jako mečouun". Nevím jak jsem to řekla ale Káťa se tomu začala smát, pak jsme tam obě začaly říkat mečoun a melouun :D  Ačkoli jsme dostaly za úkol jít spát , v tom malém karavánku to vůbec nešlo. Už jen kvůli pití té medoviny, spánek se prostě rozhodl, že se nám  velkým obloukem vyhne. Tudíž zbytek noci byl ve jménu her na mobilu a písniček. Ráno jsme vstaly už jen co slunce vykouklo zpoza stromů a vydaly se na naší další ,,kilometrovou“ procházku. Brzo se však Káťa musela vrátit domů a tak náš srázek už definitivně dospěl do konce… Někdy musí být pokráčko :) "