Už od začátku týdne než se konala Autogramiáda Ch. Paoliniho v Luxoru jsem absolutně nevěděla zda tam pojedu nebo ne. Neustále se to přiklánělo buďto k souhlasu či nesouhlasu rodičů. Když mamka svolila byla jsem šťastná jako blecha. Tak přeci! Poprvé uvidím někoho slavného a obzvláště mnou obdivovaného Paoliniho!

A tak deset minut po druhé jsem nasedla spolu se svou mamkou a kamarádkou, která se cestou učila jeho jméno , protože ho absolutně neznala, do vlaku do  Prahy. S vědomím, že to sfoukneme do šesti hodin a ještě se stihneme  kouknout po Praze, jsme vyrazili vstříc velkoměstu. Cestou jsem se učila  to,co bych mu asi tak řekla a kontroluji si, zda mám nabitý foťák. Za chvíli budu tam!

 Výjdeme z Hlavního Nádraží v Praze a zapojím své ,,navigační schopnosti" a usilovně si vybavit cestu, kterou jsem si hodinu prohlížela na Mapách Google.Ale venku se to zdálo,jakobychom se přesunuli úplně někam jinam. Čert vem ten Google! Jen díky matným vzpomínkám mamky na polohu Václaváku, kde sídlil Luxor,jsme se vydali plné očekávání k Horní části Václaváku. Avšak jakmile jsme tam došli, cestu nám zaplnila asi 300 metrová řada na jejímž konci byl milovaný Luxor.  No to snad ne! Proběhlo mě hlavou a skoro s otevřenou pusou jsem zírala na frontu. Ale neztrácela jsem naději a odhodlaně tam stála a stála výskajíc při každém čtyřmetrovém postupu dopředu. …

 Po asi třech hodinách čekání už jsem ani nevýskala při každém postupu, ale se zlou předtuchou se sunula s mamkou a  kamarádkou dopředu. Ani jsem po té době  nechtěla jíst, jak až jsem byla nervózní. Střídavě jsme vysouvali deštník a zase schovávali a já čekala kdy se mi podaří tím deštníkem někoho fláknout,protože jsme byli na sebe opravdu namačkaní a prostor téměř žádný. Taky že se mě ,,šikulce“ fláknout někoho povedlo, asi šestnáctiletého kluka..

 Když nás od vchodu  dělilo asi ,,jen“ 20 metrů, nastal další problém. Vlakový spoj jedoucí na Pardubice jel poslední v 19:51 a až po desátý hodině jel další. Co teď?! Na podpis by nám tudíž zbývalo asi jen 45 minut a do té doby by jsme se k němu určitě nedostali. I když bylo na plazmovce u Luxoru vidět, jak rychle se Chris snaží podepisovat aby uspokojil všechny fanoušky. Oproti začátku to bylo pozitivní znamení, protože na začátku byl o dost pomalejší, co jsme viděli. Naštěstí jsem měla tak chápavý a obětavý doprovod, tak jsme se shodli na tom,  že pojedeme až v deset. Ale i tak nám neodpadly starosti. Nevěděli jsme , jestli bude mít Christopher ještě sílu podepisovat když mu pod rukou proběhlo možná přes 2000 knih…

Naši nervozitu se ale podařilo naštípnout, jelikož se zdálo celkem legrační když se téměř každý třetí kolemjdoucí ptal nějakého člověka v řadě na co se tu čeká. Zpola znechucený rozesmátý jsme měli pohled pohled na ,,hot bezdomovce“ kterým zpola padaly kalhoty hrabajíc se v koši..Fuj. 

 Když odbila osmá hodina, už jsme stáli u vchodu. Já plna euforie, div nezačala poskakovat. Nyní už to přece nemůže ukončit když jsme skoro uvnitř! Pomyslela jsem si natěšeně a vytáhla všechny čtyři knihy. Vzápětí jsme se dozvěděli že místo čtyř už podepisuje jen jednu knihu na jednoho člověka. Další překážka. Po chvilce jsme ale využili našeho ,,počtu“ a já kamarádce a mamce dala každé jednu knihu. Zbyl už jenom Eldest. Komu ho ale dát? Překvapil nás milý pán za námi, který doprovázel syna a neměl v ruce žádnou knihu. A tak jsme neváhali a s vděčností mu dali knihu do ruky. Budu to mít kompletní, pochvalovala jsem si v duchu.

 Moment, který si budu pamatovat až do smrti nadešel. Vyjela jsem po eskalátoru do prvního patra v závěsu s mamkou, kamarádkou a hodným pánem. V tom se ke mě ,, přiřítil“ mladý pán, který nám všem nařídil, abychom si otevřeli knihu. Vyčkávavě jsem se rozhlížela. ,,Kde je?“  Zeptala jsem se nahlas a najednou se  otočím a za mnou stůl a za ním nikdo jiný než náš slavný ,,tatínek“ Paolini. Slova, která jsem si spěšně připravila se mi vykouřila v hlavě. Stála jsem na místě jak přimrazená a jen netrpělivý dav mě posouval dál. Mamka v tu chvíli chudák nestíhala mačkat spoušť a mluvit s Christopherem, který viděl, že ze mě ani z mé kamarádky nic nedostane. Ale dál se na nás smál a myslím si, že jsme učitě nebyly jediné, které takto zareagovaly. Nakonec se s námi rozloučil a naposled se na mě podíval se slovy: ,, Goodbye Kate!" Já ze sebe vypískla pouhé slovíčko Bye, které bylo zároveň jediným slovem, které jsem za celou tu dobu řekla. Poté jsem si spokojeně shromáždila do své náruče všechny čtyři díly a schovala je do batohu.

Odcházela jsem s ještě stále paralyzovaným vědomím a blaženým úsměvem. Jen letmým pohledem jsem sjela stále dlouhou frontu venku a vyrazila zpátky na Hlavní nádraží temnými ulicemi, nad kterými se začala zatahovat mračna.

 Rozptyl nadešel až na Hlavním nádraží, kde jsme s kamarádkou se zájmem pozorovaly ,,různorodost lidu" , jak jsem to později nazvala. Ani tam nás neminuli ti naši známí ,,hot bezdomovci" a ,, hlavní Boss gangu", kterého očividně oslepilo minimální světlo které tam bylo a byl nucen nosit noční brýle.Celkem legrační bylo i setkání s Angličany, kteří chudáci mluvili na nás a my neschopné na ně mluvit, já s kamarádkou stále paralyzované( sice už méně ale přeci), a mamka tuším té angličtiny asi měla dost...

Doma, nadšeni z příjezdu  jsem nadšeně v půl dvanácté sočila na postel objímajíc mé knihy. Úlevou jsem se málem rozbrečela, jak až mi chybělo měkko a pohodlí. Ale spát jsem stále nešla. Koukat na knihy bych vydržela klidně celou hodinu. Nyní už to není jen kniha, ale sběratelský kousek! Spokojeně jsem je uložila do poličky hned vedle Průvodce Alagaesie. Myslím, že tohle si budu pamatovat ještě dlouho. Zatím mi to k radosti stačí. Doufám.

P.S.: Brzy sem dám  fotky a video